Výročí / vrchlabi

Irena Linková: 

Vrchlabí by bez značky Škoda bylo jiné

Když Irena vytáhne historické dokumenty a snímky, nestačíte se divit. Najdete tam třeba historickou momentku, jak si sama ošetřuje podvozek své Škody 100. Deset let také pomáhala vozit auta vyrobená ve Vrchlabí po celé republice, takže najezdila milion kilometrů. Závodu Vrchlabí zůstala věrná až do penze a dodnes si schovává veškeré dokumenty a fotografie, které se týkají historie podniku.

Když zavzpomínáte na vůbec první okamžiky v závodě ve Vrchlabí, co si vybavíte?

Do závodu jsem nastoupila 17. července 1960, byla zrovna celozávodní dovolená. Ještě jsem zažila montáž modelu 1201, která zrovna končila. Lepila jsem těsnění kolem dveří a také montovala pedály.

Byla jste tehdy jako dívka výjimkou na lince?

Kdepak, bylo nás víc. Ale výroba vypadala úplně jinak než dnes. Vše se dělalo ručně a karoserie se vždy na chvíli zastavila a my se kolem ní seběhli a montovali jsme, co bylo potřeba.

Dříve bylo ve Vrchlabí na výrobu více času, proto zde vznikaly menší série, luxusnější nebo lepší verze vozů.

Co pro vás tehdy znamenalo pracovat ve výrobě?

Fyzicky to bylo náročné, a navíc jsem po večerech studovala strojírenskou průmyslovku. Díky tomu jsem mohla později přejít do konstrukce přípravků v tzv. závodě 2. Pak jsem dostala nabídku vést sklad čalounického materiálu a řeziva, takže jsem v roce 1972 změnila pozici a 24 let jsem působila jako vedoucí skladu v provozu, kde se vyráběla sedadla a čalounění.

Bydlela jste prý hned naproti historické budově firmy Ig. Th. Petera & synové.

Ano, a když se tato továrna stala součástí AZNP, dostala číslo 1. Díky historické návaznosti zde probíhala výroba sedadel a potahů, dělaly se tu lepší potahy určené pro export, ale sídlilo zde i učňovské středisko a dřevodílna. Kancelářské provozy, konstrukce, investice a nástrojárna se nacházely v závodě číslo 2. Závod 3 měl na starosti montáž a lakování. Tyto závody (2 a 3) byly v dnešním areálu Škoda Auto. Ještě existoval závod 4, kde byla lisovna. Výroba však byla náročnější, vše se převáželo sem a tam.

Jak se změnilo Vrchlabí a okolí?

Ohromně, je to úplně jiné město. Vrchlabí bylo nejprůmyslovější město Královéhradeckého kraje a práci ve Škoda Auto našla spousta lidí, kteří by jinak zaměstnání neměli nebo by museli daleko dojíždět.

Prý jste vypomáhala ve zdejší Mototechně, co jste tam dělala?

Na stroji jsem pro ně psala, co potřebovali. Později jsem pro ně téměř deset let vozila auta z Vrchlabí po republice. Měla jsem dvě zaměstnání: v závodě jsem pracovala od šesti do dvou odpoledne a pak jsem i čtyřikrát týdně vozila auta do Prahy a zpět se vracela autobusy.

Jak převoz aut tehdy vypadal?

Vyrazila jsem do Prahy a odvezla vůz na Harfu nebo na Jarov. Soboty nebo neděle jsem občas jela až na Slovensko. Spočítala jsem si, že jsem celkem najezdila téměř milion kilometrů.

Irena Linková (83)

Do vrchlabského závodu Škoda Auto nastoupila v červenci 1960, když jí bylo 19 let. Začínala zde jako dělnice na montáži vozů, ale ještě před tím od 14 let pracovala v okolních podnicích, protože jí komunistický režim nedovolil studovat. Vzdělání si doplnila po večerech až při práci a působila v oddělení konstrukce přípravků, tedy nástrojů na výrobu. Koncem 60. let přešla na pozici vedoucí skladů, kde strávila 24 let. Svoji kariéru uzavřela v hlavní části závodu ve Vrchlabí v chemické laboratoři kotelny a čistírny odpadních vod jako laborantka. Vychovala dva syny v pěstounské péči.